OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kanadsko-americká bestie počtvrté povstala a rozprášila kolem sebe všechno zlo světa. Z poslední desky mám zase intenzivní pocit, že na scénu po dvou létech padl stín monstra, které se na svět prodralo z dimenze zhmotnělého zmaru a rozpadu. I hardcoreový svět má svého netvora, který připomíná Lovecraftovo "Cthulhu" a ten netvor se jmenuje SUMAC.
Aktuální deska spojuje přístup, ve kterém se prolíná promyšlený záměr a volná improvizace. Hned první minuty okupuje svým způsobem ambientní kytarová plocha, složená z nenásilných vazeb, poutajících k sobě zasněnou podmanivost a zlověstnost současně. Následující riffový válec je už pochodem v plné polní, ve kterém SUMAC zadupávají tvrdě do země veškerou představu o tom, že by snad hodlali uhnout ze svého záměru rozřezat tvář světa rezavou břitvou. Dvacetiminutová skladba „May You Be Held“ je přehlídkou toho, proč mě SUMAC tak fascinují. Neustále se vyvíjející drtikol má i ve třech lidech tlak a zvířecí syrovost. Aaron Turner tu citelně vypustil páru, která se inkarnovala do kytarové tryzny, která si nebere servítky a neuznává žánrové hranice.
SUMAC mistrovsky nakládají disonancí a repeticí, jenž je místy až halucinogenní, a bez okolků mění styly i přístup k tvorbě. Od bažinatých riffů přecházejí k noise-dronovým stěnám s hrubostí jim vlastní. Zlomy pak často přicházejí náhle jako půlnoční zabiják a znenadání útočí na smysly posluchače bez nejmenšího varování. Při tom všem si ale udržují náladovost, která je hymnou všeho zmaru a šílenství světa.
Stěžejní postavou SUMAC zůstává Aaron Turner, výrazná postava z kapel ISIS nebo OLD MAN GLOOM. Ze všech jeho dalších projektů, kterých je dohromady něco kolem dvacítky, jsou SUMAC nejvíc spjati s hudební intuicí a pudovostí. Nejedná se často o precizně vystavěné kompozice, ale o nápady, které vyvrhnete na denní světlo, když zvednete stavidla tvůrčí energie. Turner tu dokázal naladit Briana Cooka (z RUSSIAN CIRCLES a Nicka Yacyshyn na svoji vlnovou délku a ždímat z nich skličující disharmonickou hudební hmotu, která posluchači nedá nic zadarmo.
Pod zvukem je podepsána trojice, která je sice nesourodá, ale platí za záruku kvality. U mixu je jméno Kurt Ballou, na světě není lepšího spojení ucha, mozku a rukou pro podobnou hudbu, u nahrávání zase Matt Bayles, který má kapely, které opečovává, rozkročené od PEARL JAM přes DEFTONES a MASTODON až někam k BOTCH a KEN MODE. O master se postaral multižánrový titán ve zvukové alchymii, Matt Colton. Po zvukové stránce si pro podobný projekt nedokážu představit silnější sestavu.
Kanadsko-americká bestie počtvrté povstala a rozprášila kolem sebe všechno zlo světa.
Aaron Turner
- kytary
Nick Yacyshyn
- bicí
Brian Cook
- basa
1. A Prayer for Your Path
2. May You Be Held
3. The Iron Chair
4. Consumed
5. Laughter and Silence
May You Be Held (2020)
Love In Shadow (2018)
WFMU (Live) (2018)
What One Becomes (2016)
The Deal (2015)
Vydáno: 2020
Vydavatel: Thrill Jockey
Stopáž: 59:49
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.